Jiří Vaníček
www.ocimaturisty.cz
Známé sedlo Skřítek jsme poprvé navštívili v červenci 2009 během pobytu na chalupě u babičky a dědy v Benkově. Jednalo se o první prázdninový týden ze tří, které jsme ve zmíněném roce na chalupě strávili, čehož jsme využili k poznávaní mnoha zajímavých míst v pohoří Jeseníků. Šestý den jsme většinu času věnovali památkám v Rýmařově a cestou do tohoto města jsme se zastavili na zmíněném sedle. Naše zelené korejské auto jsme nechali odpočívat na bezplatném parkovišti u motorestu Skřítek a vydali se do restaurace, kde jsme si koupili turistickou známku. Získali jsme zde také razítko do památníku a pak jsme vyšli ven, abychom si prohlédli sochu skřítka, který se na nás díval ze všech stran stejně. Bylo to docela strašidelné a navíc nejmladší účastnice zájezdu našla v nose 1,2 metru vysoké sochy pavouka a ještě dlouho o něm mluvila, když jsme si na Skřítek později vzpomněli. Skřítek neměl oděv, překrývaly ho jen vousy či ochlupení, na jeho těle jsme s obtížemi objevili něco jako dvě ruce, ale všechno ostatní měl čtyřikrát. Nosy, břicha, nohy a na nich čtyři prsty. Když jsme si umělecké dílo sochaře Jiřího Jílka ze Sobotína prohlédli, přesunuli jsme se k tabuli s mapami, na nichž byly zobrazeny turistické trasy, rozbíhající se ze Skřítku na různé světové strany. Získali jsme tak inspiraci na pozdější túry. Potom jsme se vrátili k autu, jímž jsme odjeli do Staré Vsi u Rýmařova.
Podruhé jsme horské sedlo Skřítek navštívili v únoru 2010, kdy jsme si naplánovali výlet na běžkách. Ze tří možných tras jsme si vybrali osmikilometrovou variantu se startem u motorestu Skřítek, kde jsme za poplatek 50 korun českých nechali po cestě z Olomouce odpočívat naše zelené korejské auto a vyrazili za naším cílem. Přešli jsme přes silnici první třídy č. 11, kterou postavila v letech 1836 - 1842 firma bratří Kleinů, kteří ji potřebovali k zásobování sobotínských železáren dřevem a na okraji lesa jsme nasadili běžky. Vzápětí jsme po žluté trase zamířili na místo, kde stávala lovecká chata Alfrédka. Po několika hodinách jsme se zase vrátili zpátky na zasněžené parkoviště a zvažovali, jestli ještě zajdeme do vyhřátých útrob motorestu, jenž byl vystavěn v polovině 19. století jako zájezdní hostinec Berggeist. Nakonec jsme se rozhodli pro návrat domů do Olomouce, kam jsme za hodinku v pořádku dorazili.
Potřetí jsme na Skřítek zavítali v září 2025. Učinili jsme tak v rámci výzvy Jdi do hor, když jedním ze šesti naplánovaných vrcholů byl Pecný. Když jsme úkol splnili, sestoupili jsme z hřebenů Jeseníků na rozcestí Nad Skřítkem. Zpevněná cesta nás poté vedla kolem lesa, v němž se nalevo skrývalo nepřístupné rašeliniště s chráněnou tundrovou květenou a rezervoárem vody. Napravo jsme minuli pramen Klepíčovského potoka a pak jsme dorazili na okraj lesa, kde se nacházelo několik informačních tabulí. Jedna z nich nám prozradila zajímavosti o tajemném světě bažin a mokřadů, které vznikly na plochém horském sedle a také vyprávěla o zájezdním hostinci Berggeist, jenž se po svém vzniku v 19. století stal vítanou zastávkou pro formany a jejich koně po dosažení vrcholu stoupání. Po přečtení historie jsme přešli frekventovanou silnici a po 15 letech jsme si znovu prohlédli sochu skřítka. Žádný pavouk v něm nebyl a tak jsme se s ním mohli nerušeně vyfotit. Potom jsme zamířili dovnitř motorestu, který se pyšnil novou střechou a u výčepu objednali dvě cappuccina a chtěli si koupit novou verzi turistické známky, kterou však neměli. Dali jsme si alespoň razítko do památníku a posadili se ke stolu. Než nám kávu přinesli, prohlíželi jsme si výzdobu v podobě historických lyžařských potřeb a když se jsme se voňavého moku dočkali, přesunuli jsme se k venkovnímu stolečku. Popíjeli jsme kávu a pozorovali dění okolo. Turistů tu bylo poměrně hodně. Když byly šálky prázdné, sestoupili jsme z terasy na zastávku, kde už čekal dav jiných turistů a společně jsme tam počkali na autobus. Za pár minut přijel, otevřel papulu a odvezl nás do Rýmařova.